Havajské ostrovy slovem, písmem a hlavně údivem

Posted by on in Blog | No Comments

Havajské ostrovy jsou rozlohou relativně malým územím a ročně se na ně vydá přes sedm miliónů turistů. Každého proto napadne, že to je klasická přeplněná „dovolenkářská“ destinace. Přesto jsou ale místem, kde lze strávit několik dnů i týdnů v naprostém osamocení a jen v zajetí panenské přírody. My sami jsme ještě před několika měsíci měli o Havajských ostrovech zkreslenou představu jako o lokalitě, která uspokojí pouze milovníky plážového života. Z omylu nás vyvedly fotky pobřeží NaPali Coast na ostrově Kaua´i. Následně stačilo jen pár minut k zjištění, že Havajské ostrovy nabízí jedny z nejpůsobivějších trailů na světě. Naše další cesta byla na světě a během tří únorových týdnů jsme pronikli přímo k srdci Havajských ostrovů. Zvolili jsme ostrovy Maui, Kaua’i a Big Island, které jsou nejvhodnější pro vyznavače outdooru.

Procházka růžovou zahradou? Ani omylem…

V rámci plánování jsme zjistili, že ačkoliv Havaj působí jako zahrada, tak to rozhodně není na žádné lehkovážné procházky její růžovou variantou. Každý rok totiž na ostrovech zahynou desítky turistů. Naše Havaj tedy nebyla havaj, nebylo to válení se na pláži, snídaně u bazénu a večerní koktejly v barech. Byl to outdoor v té nejkrásnější a nejčistší podobě. Spaní pod mléčnou dráhou, vysokohorské stezky, lávové útesy. Bylo to o tom, co milujeme my i naše vybavení. Proto jsme používali takové, na které se můžeme spolehnout i v těch nejnáročnějších podmínkách a situacích. Proto jsme na druhou stranu planety odjeli s kompletní outdoorovým vybavením. Sedmdesáti litrové expediční batohy jsme vycpali spacáky, stany, nepromokavými bundami, pořádnými botami i trekovými holemi. Mohli jsme tak být ve spojení s přírodou dvacet čtyři hodin denně. Na Havaji jsme si tedy například opět potvrdili, že tím nejlepším hotelem na světě je stan. Díky němu jsme tak od prvního do posledního dne byli na dotek hvězdnému nebi. Na noční havajské obloze totiž září miliardy lampionů a někdy jsme měli pocit, že jsme stan postavili přímo uprostřed hvězdárny. Zlatým a nejzářivějším hřebem byl pak jeden z večerů přímo ve výšce přes 4000 metrů na Mauna Kea, nejvyšší sopce světových oceánů. Mléčná dráha i další galaxie zde působily, že jsou blíže než světlo ohně rozdělaného vedle stanu.
To hlavní je však na Havajských ostrovech k vidění v čase mezi dech beroucími východy a západy slunce. Každý z ostrovů nabízí desítky kilometrů nezapomenutelných stezek procházejících krajinou jako vystřiženou z katalogu toho nejlepšího ve vesmíru. Všechny traily spojuje pouze jejich jedinečnost. Sliding Sands Trail na Maui, Kalalau Trail na Kaua’i a Kīlauea Iki Trail na Big Islandu. První v měsíční krajině, druhý vedoucí po impozantních útesech, třetí po ještě nevystydlé lávě. Nikde na světě nelze zažít něco podobného na tak malém území.
Protože mnozí z Vás už možná kupují letenky, tak už jen ve stručnosti zmíníme to nejlepší z jednotlivých ostrovů.

Maui

Poslední lednový den jsme strávili skoro dvacetičtyřhodinovým přesunem z Česka na druhou stranu světa, přesto jsme se již první večer po příletu zabydleli v kempu Hosmeer Groove pod vrcholem sopky v Národním parku Haleakala. Nebyl důvod ztrácet čas, protože minimálně od pěti hodin ráno lze ze sopky sledovat parádní podívanou. Haleakala totiž v překladu znamená “dům slunce” a kromě nádherného východu slunečního kotouče zde ještě před rozbřeskem na obzoru probíhá lekce malování, kterou vedou slunce spolu s oblohou. Nejčastěji se po obloze maluje mnoha odstíny modré, oranžové a růžové. Krásu finálního obrazu pak dotváří oceán mraků v údolí, jasné hvězdy a měsíc. Každou minutou se barvy mění, až konečně slunce svými ostrými paprsky ukončí panování noci. Svítání pro nás znamenalo možnost vydat se na cestu na další vesmírné těleso, na Mars. Jedině k Marsu lze totiž připodobnit krajinu, kterou procházíte během túry nazvané Keonehe’ehe’e (Sliding Sands Trail). Zavedla nás přímo do útrob sopečného kráteru. Celé Maui je známé množstvím svých ekosystémů. Během pár kilometrů jsme zažili rozmanitosti, jako bychom přešli celý kontinent. Stezka nás totiž zavedla z naprosto vyprahlé krajiny až do tropického pralesa.
Ještě před vstupem do džungle, nás však na dně sopky, místě, kde jsme to čekali ze všeho nejméně, stihl déšť. Ten se nám rozhodl přilepit na paty a provázel nás na Havaji skoro každý den. Díky voděodolným materiálům se nám ale déšť nelepil na naše bundy Hannah a to je pro nás hlavní…
Po prozkoumání jediného národního parku na Maui jsme se vydali do západní části ostrova. V oblasti zvané West Maui Forest Reserve jsme kromě vyhlášeného Ioa Valley objevili i skrytou malebnou stezku kolem útesů obepínajících celé západní pobřeží.
Poslední dny na Maui jsme strávili ve Wai’anapanapa State Parku, kde jsme si již raději dopředu objednali počasí. Díky absolutně modré obloze jsme se na stezkách po lávových polích dočkali dechberoucího kontrastu modrozeleného oceánu, černé lávy a zelené džungle.

Kaua’i

Kauai je jako z reklamy na planetu Zemi, ale z úplně jiné reklamy než náš první havajský ostrov Maui. Oba ostrovy jsou totiž tak odlišné, že lze těžko uvěřit jejich malé geografické vzdálenosti. Vše má na svědomí další vzdálenost, tentokráte časová a geologická. Ostrovy od sebe sice dělí jen 360 kilometrů, ale k tomu také čtyři miliony let stáří. To je důvodem, proč je povrch každého z ostrovů naprosto jiný.
Kauai je přezdíván jako The Garden Island a zahrada je to překrásná. Protože jako všichni Češi i my jsme tak trochu zahrádkáři, tak jsme se na Kauai těšili ze všech ostrovů nejvíce. Na ostrov jsme si ale nevzali lopatky a rýče, ale trekové hole a místo zahradního altánku jsme na Kauai každý večer stavěli stan. Práce na zahradě je vždy nekonečná, ale my jsme měli na Kauai jen necelý týden a před sebou trek, který byl prestižními outdoorovými magazíny Outside či Backpacker vybrán jako jeden z nejnáročnějších na světě. Na cestu jsme vyrazili v dobrém rozpoložení, předchozího dne jsme totiž uklidnili těla i mysl při surfování na legendárních vlnách v Hanalei Bay.
Trasa pochodu začíná doslova na konci civilizace v místě zvaném Ke‘e Beach. Kalalau Trail je rozdělen na dvě části, ta první, kterou absolvuje většina turistů, končí na pláži Hanakapiai Beach. Tato pláž je jedním z mnoha nebezpečí na trailu. Její svůdnost lákající k osvěžení ve spojení s mohutnou sílou zimního oceánu už má na svědomí přes osmdesát lidských životů. Proto jsme k ochlazení raději využili sladké vody z řek a potoků, kterých je na trailu nutno překonat kolem deseti. Druhá část stezky začíná za druhou mílí a každý den se na ní může jen několik vyvolených, kteří získali povolení. Celá stezka je hodně monotónní, avšak v dobrém slova smyslu. Od hladiny oceánu jsme vždy stoupali po úzké cestě klikatící se po svazích džungle. Na některých úsecích by se hodil křovinořez, ale v tomhle jsme trochu staromódní zahrádkáři a kauaiská vegetace nám nebyla na obtíž. Na konci každého stoupání jsme se dostali na vrcholy útesů, které na celém pobřeží tak impozantně vystupují z pevniny. Právě v tom je hlavní půvab celého pobřeží Napali Coast, který přitahuje tolik zájemců, že o oficiální povolení ho zdolat je dobré požádat alespoň s půlročním předstihem. Po obejití každého útesu nás čekala cesta do údolí, překročení potoka a pak už zase hurá nahoru k útesům. I když je na Kalalau Trailu potřeba dávat si pozor na každý krok, tak jsme jedním okem mohli pokukovat na krásu přírody a cesta ubíhala relativně rychle. Z pohodičky nás vyvedla až sedmá míle, milovníky adrenalinu vychvalovaná, odpůrci výšek proklínaná. Stezka se zde čím dál více zužuje, až nakonec zmizí úplně a na útesu jí nahradí jen pár vytesaných nášlapů ve skále. Pár set metrů pod námi byl slyšet jen ohromující rachot obřích vln, který dodává traverzu příhodný hudební podkres. Kdo se zde neotočí, což popravdě ani není technicky možné, tak se za dalších několik kilometrů dočká vysněného cíle v podobě Kalalau Valley. Podle mnohých nejkrásnější místo planety. My sami to však posoudit nemůžeme, na předposledním kilometru jsme se totiž dočkali jen pokračovaní filmu Dokonalá bouře. Stěna mraků se z oceánu přihnala neuvěřitelnou rychlostí a nám bylo jasné, že zahrádka se bude zalévat. Ačkoliv jsme stáli na pevnině, připadali jsme si jako v oceánu. Nádherná písečná planina, která je vstupní branou do údolí, se proměnila v bahnitou sjezdovku. Naštěstí nás podrželi trekové hole. Následoval už jen přechod řeky, která je těsně před cílem stezky. Cedule varující před náhlými dešti a vzestupem hladiny, zde působila docela aktuálně, přesto ještě proud nebyl natolik silný, abychom přechod neriskli. Na druhém břehu už na nás čekala spása v podobě možnosti postavit stan. Cíl v podobě Kalalau Beach a nad ní se tyčících hřebenů se nám ale kvůli mlze nějak vytratil. Nevytratil se však déšť, který to navzdory předpovědi nehodlal zabalit. Tak jsme se alespoň zabalili my… do spacáků. Celou noc jsme doufali ve dvě věci. Zda náš stan vydrží neustávající tropický rozmar a zda cesta zpět přes útesy bude alespoň trochu schůdná. Stan v suchu byl, ale cestu někdo přes noc vyměnil za blátivý potůček. Asi nějaký zahradní škůdce :)

Big Island

Posledním ostrovem, který jsme navštívili, byl Big Island, oficiálně nazývaný pouze jako Hawaii. Přezdívka Big mu náleží právem, neboť je ze všech ostrovů největší a to o dost. Rozlohou je větší, než všechny ostrovy dohromady. Je také ostrovem geologicky nejmladším. Jako každý benjamínek však už chce být velký a proto roste jako z vody. Respektive do vody. Big Island je totiž místem, kde probíhá pravidelná a největší vulkanická činnost na světě. Láva tekoucí z vulkánu Kilauea se pomalu plazí až k oceánu a každý rok rozšíří ostrov o 200 hektarů. Ačkoliv celý národní park Hawai’i Volcanoes National Park láká na toto syrové představení, tak ve skutečnosti jsou všechna místa k tekoucí lávě legálně nepřístupná. Jedinou možností jak spatřit alespoň oranžovou záři stoupající z lávového jezera je návštěva kráteru Halemaʻumaʻu. Záře je vidět samozřejmě jen v noci a tak během dne je dobré využít národní park k túrám na místních stezkách. Některé, jako například Kïlauea Iki Trail, nás zavedli až na dno kráteru. Zde lze na vlastní podrážky cítit teplo sálající ze zemského nitra. Pořád jsme ale měli na paměti slova strážce parku, který nám doporučil být se setměním na vyhlídce u Jaggar Museum. To jsme sice učinili, ale vzhledem k mlze, ve které by nešlo rozeznat ani lávu třeba od lávky. Hawai’i Volcanoes jsme tedy zařadili mezi důvody, proč na našem žebříčku havajských ostrovů skončil Big Island až na druhém místě. Maui i Kauai obsadili shodně první pozici  . Abychom ale Big Islandu nekřivdili, tak musíme říci, že to je samozřejmě také úchvatný ostrov a jedno zklamání z malého množství lávy na tom nemůže nic změnit. Celé Havajské putování jsme zakončili podobně, jako jsme ho začali. Na Maui jsme byli svědky jedinečného východu slunce na sopce Haleakala a zde na Big Islandu jsme si na závěr užili podobně grandiózní západ slunce na sopce Mauna Kea. Na sopce je dobré vyhnout se místu přímo na vrcholu sopky, kde to i přes teplotu kolem bodu mrazu vypadá jako na veletrhu fotografické techniky. Ideální je najít si svůj klidný spot někde na cestě k vrcholu, případně urazit kousek k hřebeni Pu’ukalepeamoa a kochat se stíny, které na sklonku dne vytváří okolní sopečné kužely. Na úplném vrcholu Mauna Kea se pak slunce opírá do sněhových ostrůvků a sníh byl pro nás asi znamením, že se již máme vrátit do reality středoevropské zimy…
Skvostná příroda Havajských ostrovů měla ještě jedno plus. Ihned nás inspirovala k objevování dalších úžasných míst naší planety. Opět se na ně vydáme s vybavením Hannah, které nám vždy pomáhá v naší touze objevovat, touze být co nejblíže přírodě. Věříme, že naše cesta inspirovala i Vás.

Patetická věta na závěr…

Havajské ostrovy jsou za námi, přesto není dne, kdy by nám nechyběli.

“Co mám teď dělat?”

To, že jsme si to celé nevymysleli, a že tenhle ráj opravdu existuje si ověřte ve fotogalerii.

A pokud se budete chtít o Havaji dozvědět ještě více tak doražte v listopadu 2015 na Festival Obzory, největší to outdoorový event na světě a přilehlém okolí. Členové našeho komediálního souboru tam vystoupí v sobotu 7. 11.. Bohužel se budeme muset obejít bez medvěda na koloběžce, ale i tak to snad bude zábava.